Obrazy, které jsou k vidění od 30.11.2021 – 30.1.2022 v Městské knihovně Dobříš vznikaly v průběhu několika let. Nejprve ve Spolku Stéblo v Boroticích a poté v Komunitním centru Svět dobrých lidí v Dobříši.
Do denního stacionáře Stéblo jsem nastoupila během studia v Ateliéru arteterapie v roce 2014 jako šestapadesátiletá dobrovolnice. Když jsem zjistila, že v sociálních službách se nepracuje s diagnózami, ulevilo se mi. Zpočátku jsem si o klientech něco přečetla a to jen z důvodu, abych jim svým výtvarným počínáním neublížila. Některé výtvarné techniky jsou u určitých diagnóz, a hlavně v jistých situacích kontraindikované. Poté, co jsem klienty lépe poznala, sázela jsem na svou intuici.
V práci jsem se zaměřovala na dospělou emocionální složku (barvy se váží k emocím) klientů s mentálním hendikepem. Moje celoživotní zkušenost, odborníky opakovaně potvrzovaná je, že s takovými lidmi se ve většině případů nakládá jako s dětmi, což kromě jiného, fixuje výtvarnou stereotypii. Jednak tím, že se klientům dává na výběr, čím budou malovat, většinou sáhnou po pastelkách, po tužce (linie se váže ke kognitivním funkcím), a pak využíváním stále se opakujících roztomilých infantilních motivů na výrobky sociálně-terapeutických dílen určené k prodeji.
Během studia v Ateliéru arteterapie jsem se seznámila s technikou tzv. smejváku (gestický nebo-li akční akvarel). Opakovaným nanášením, zasycháním a odmýváním akvarelových barev se postupně zjevují tvary vybízející k doplnění. Zjednodušená verze tzv. smejváku byla po několik let prakticky jedinou metodou, kterou jsem s klienty Stébla cíleně používala. Účinně bránila výtvarné stereotypii! Časem přinesla pozoruhodné výsledky, které jsme prezentovali na několika výstavách. Po první výstavě (2017) klienti začali mít hlavní zájem o vystavování svých prací na veřejnosti a veškerému našemu dalšímu "umělecko"-arteterapeutickému setkávání dominovala otázka, kdy už bude další výstava. Uvědomila jsem si, jak důležité je pro klienty Stébla se veřejně prezentovat a testovat, nakolik jsou veřejností přijímáni. Vybraná díla vytvářená ještě i dalšími technikami proto průběžně vystavuji i ve virtuálních Galeriích SPOLU 1, SPOLU 2, TRIANGL a také na FB a Instagramu.
Vystavování obrazů ve veřejném prostoru vyžaduje zvýšené soustředění a vytrvalost během procesu tvorby, a právě toho se klientům s mentálním hendikepem nedostává. Za vystavitelná považuji v rámci arteterapeutické práce díla dokončená a vnitřně soudržná. V případě naprosté většiny klientů Stébla je třeba ke konečnému výsledku dopomoci.
Zuzana Lenerová metodu tzv. smejváku pojala po svém. Jednou u mne zahlédla čtvrtku pokrytou různými skvrnami, zajásala vidím, vidím… Od té doby jednoznačně preferuje tuhle metodu, pomocí níž a ve SPOLU-práci se mnou vytvořila desítky obrazů. Zuzana má velkou výtvarnou představivost. Tolik se neprojevuje při spontánním malování. To ji zahání právě k té zmíněné stereotypii. Jakmile ale vycházíme ze skvrny, zavádí mě Zuzana do svých fantazijních světů, kterým rozumím a ráda jim pomáhám na světlo.
Lidé se často ptají, jak taková dílka vlastně vznikají. Zuzana si vybírá skvrny vytvořené mnou (i některé mé nedokončené práce z Ateliéru arteterapie) nebo jinými klienty a tužkou je obtahuje. Dává jim tvar i obsah. Pracuje velmi rychle. Při práci stačí čile konverzovat a sledovat dění kolem. Dokud obtahovací fáze není podle ní dokončená, nepustí obrázek z ruky. Poté nastupuji já. Zesiluji barvy vybledlé vymytím, zvýrazňuji málo viditelné kontury nakreslené tužkou a celkově obrázek, v rámci daných možností, barevně zceluji. Takže taková výtvarná dílna, ve které je Zuzana kreativec a já dotahovač.
Během SPOLU-práce se Zuzanou jsem si uvědomila řadu věcí. Arteterapie nemusí znamenat jen analytické zkoumání, posuzování a interpretování autentického projevu jedince s cílem nějak jeho výtvarný projev ozdravit. Nemusí být ani o tom, jaké barvy si člověk vybírá, jak silné či slabé linie kreslí apod. Tohle obrazy Zuzany vytvářené popsanou technikou nezjevují. Ona nepřichází k prázdné bílé ploše, ale reaguje na fleky na papíře. Kolikrát ty, které bych si přála, aby si vybrala a něco krásného z nich vytvořila nechává ležet bez povšimnutí a ty, z mého pohledu nepoužitelné vybere. Zuzana se jakoby záměrně vystavuje chaosu, z kterého vytváří řád. Jinými slovy něčemu nediferencovanému, co má potřebu rozlišit, oddělit a dát do nějakých souvislostí. Nejšťastnější je, když na ni z obrázku nakonec vykukují živé bytosti; zvířata, postavy.
Obrazy, které jsme se Zuzanou vytvářely inspirovaly mého introvertního muže Randolpha (Jihoafričana, 74) nemluvícího česky. Nikdy před tím nemaloval ani nekreslil. Prezentuje se jako pragmatický inženýrský mozek a tomu mému/našemu malování dlouho říkal arty-farty. Dokud to nezkusil. Jeho schopnost imaginace a zručnost přenést ji na papír mne překvapily. Na některých obrazech pracoval i se Zuzanou.
Tady je třeba zmínit, že obrazy nevznikají, když jsme všichni pohromadě. Na to nezbývá čas, ani rozpoložení. Se Zuzanou pracujeme jednou týdně 90 min. a část našeho sezení věnujeme hovorům pokud možno vztahujícím se k tvorbě. Její polotovary si tedy odvážím domů a vracím se k nim po chvílích. Některé nechávám uzrávat i celé týdny. Já žiju v jejích obrazech, také pochopitelně v obrazech dalších klientů Stébla, o kterých v tomto textu nepojednávám. Naše pravidelná, citově vřelá a otevřená setkávání mi pomáhají lépe klientům porozumět, vylaďovat se na jejich frekvence. Takový způsob práce není možný bez blízkého vztahu s klienty postaveném na absolutní důvěře a respektu k jejich vidění věcí.
Několikaletá SPOLU-práce se Zuzanou pro mne byla velmi obohacující a kromě mnohého jiného to byla hlavně ona, která mě přivedla k úvahám o smyslu kolektivní tvorby. Kdybych totiž měřila čas a energii vloženou do dotahování jejích obrazů, nic by nevzniklo. Člověk s uměleckými ambicemi, který se rozhodne pracovat s lidmi takovýmto způsobem, musí být připraven, že jeho vlastní výtvarné představy a invence se postupně rozpustí v (ne)dokonalém celku. Též je třeba si uvědomit, že tímto způsobem vytvářená díla nesměřují k tomu, aby se stala komoditou. Spíše se snaží autenticky přispívat ke společensky vstřícnějšímu “mezikulturnímu” dialogu.
Zvolená technika a naše SPOLU-práce v Zuzaně otevřela něco (ne)tušeného, co ji/nás po dlouhou dobu obě naplňovalo. Můj nový Projekt kolektivního malování Triangl Zuzanu, na rozdíl od jiných klientů Stébla, neoslovil. Zdá se, že sítě čar, ze kterých by měla vytvářet obrazy jsou pro ni příliš abstraktní. Zuzana tíhne k realismu. Zkusili jsme pár koláží, kdy domalovávala chybějící části těla, také zkoušela malovat podle předlohy. To většinou umožňuji lidem, u kterých se zdá, že nebudou obrázek pouze slepě kopírovat. Na to se v případě Zuzany mohu spolehnout. Namaluje většinou něco dost jiného, než je na obrázku, to zásadní ji však neunikne. Například ze tří portrétů žen Amadea Modiglianiho, nakonec vznikli tři oduševnělí sourozenci Lenerovi.
Zuzanu jsem potkala ve Spolku Stéblo (2014). Vnímala jsem ji jako neposednou, trochu roztěkanou teenegerku s velkým smyslem pro humor, darem bavit a propojovat lidi. Zvykala si na mne pomalu, pozorně a s odstupem mě sledovala a zpočátku ji dělalo potíže být jen sama se mnou. Preferovala práci ve skupině. (Ve Stéble to bzučelo jako v úle). Když mi jednou z ničeho nic Zuzana řekla, že jsem stejná jako její máma, cítila jsem, že potřebný vztah pro práci je navázán. Po letech jsme se přesunuly se Zuzanou do Komunitního centra Svět dobrých lidí a začaly jsme SPOLU-pracovat výhradně individuálně. Najednou jsem měla pocit, že mám před sebou dospělou ženu, která se dokáže vnitřně zklidnit a soustředěně ponořit do práce. Má smysl pro pravidelnost a dochvilnost. Moje poznání z celé té naší letité SPOLU-práce je, že Zuzana (32) se potřebuje více a více zapojovat do aktivit dospělých a tzv. normálních lidí, kteří ji berou vážně.
Všechno na světě má svůj začátek a konec. Pokud jde o výtvarnou tvorbu vnímám, že už se Zuzanou nemohu pokračovat dál. Začínáme se točit v kruhu. Ona to cítí stejně dobře jako já. (Týká se to i většiny dalších klientů Stébla). Ráda bych postupně předala štafetu její umělecky založené mamince, která se Zuzanou dokáže pokračovat na společných obrazech anebo se jí podaří objevit v Zuzaně nové výtvarné polohy.
Jeden z vystavených obrazů, který má Zuzana snad ze všech nejraději je ten, na kterém s námi SPOLU-pracovala i její maminka. Nese název Liška, anděl, kočka. Liška je máma, anděl Zuzka a na mne zbyla kočka.
Poznámka: Zuzana je autistka, netlačím na ni, aby se pokusila zformulovat, co jí SPOLU-práce se mnou dala. Je to zaznamenané v obrázcích, které jsme společně vytvořily i v tom, že jsme SPOLU vydržely celých sedm let. Bez součinnosti rodiny, Spolku Stébla a Komunitního centra Světa dobrých lidí, bychom SPOLU tak dlouho nevydržely.
Comments