Čára je potencialita sama, předjímá vznik něčeho, co teprve má být plnohodnotným tvarem.
Michal Janata
Metoda triangl mě napadla za jistých specifických okolností v roce 2020. Napsala jsem o ní několik blogů, čímž jsem ale zdaleka nevyčerpala všechno, co se k ní váže. Něco je v mé knize o arteterapii, něco se tam nevešlo a něco se teprve formuje... Triangl je jako živý organismus, vyvíjí se a mně docházejí další a další souvislosti, které do sebe až (ne)uvěřitelně zapadají, a které považuju za dobré sdílet.
Když jsem metodu triangl vymyslela a vyzkoušela, nepřemýšlela jsem o čáře, nýbrž o niti. „Linea neznamená jen čáru, ale i nit“…(Janata, 2014, str.12) Informace umělé inteligence Gemini, které jsem se zeptala na etymologii čáry, mi sdělila že původní koncept je odvozen od nití, provazů, vyrobených ze lnu. Vybavil se mi nedávný rodinný výlet do Podorlického skanzenu v Krňovicích, kde jsme kromě jiného narazily na podrobný popis a ukázku výroby lněné textilie. Tam jsem si znovu uvědomila, že v celém svém domě mám pouze jediný druh přírodních lněných závěsů a více než sedm let mi len roste na zahradě. Mám lněné oblečení i povlečení. Symbolicky se tedy cítím být navázána na něco původního. „V jistém smyslu je čára prvotnější než slovo, protože u ní nejde o význam jako u slova, ale o akt (s)tvoření jako takový“. (Janata (2014, str. 15)
Triangl začátek…
S mojí mámou, shodou okolností psychoterapeutkou a arteterapeutkou Darjou Kocábovou, jsme si jednoho zimního odpoledne kreslily u kuchyňského stolu. Ona navrhla, abychom kreslily obě na jednu čtvrtku, tak jak to dělávala se svými psychotickými pacienty. To mne po chvíli přestalo bavit, protože jsme každá malovala jen na své půlce a obrázky zůstávaly oddělené. Přemýšlela jsem, jak je propojit. Najednou mi hlavou proběhla vzpomínka na intenzivní zážitek z dětství, kdy jsme s mámou ručně namotávaly přadena vlny do klubíček. Cítila jsem, jak jsme tehdy byly na sebe tím vláknem/nití navázané, závislé jedna na druhé. Musely jsme se sehrát, aby nám to šlo hladce. Musely jsme spolupracovat! Když jsem se po čase snažila své prožitky popsat nějakou jednoduchou, a hlavně srozumitelnou formou, padl můj zrak na Staré řecké báje a pověsti Eduarda Petišky, které mám stabilně u postele (mám tam i jiné vydání pro kontrolu). Jako první mi naskočila Ariadnina niť, nepřekonatelná inspirace pro hledání cesty z našeho mentálního i emocionálního labyrintu. Podle Tima Ingolda (2016) jde vůbec o nejarchetypálnější užití nitě nejen v západní civilizaci, ale celosvětově. Trochu více jsem se začetla a narazila ještě na Moiry: Klóthó přede nit osudu, Lachesis uděluje niť, měří a dále ji spřádá a svíjí, Atropos niť přestřihuje. (Úžasná témata i k artefiletickému rozpracování ve školách).
Triangl pokračování…
S mámou jsme tedy začaly kreslit tužkou jedním tahem čáru/linii po papíře. Kde jedna skončila, navázala druhá, a to jsme opakovaly tak dlouho, dokud jsme obě neusoudily, že síť čar je hotová. Třetí člověk měl „polotovar“ dotvořit do finálního produktu. Nejdříve jsme byly jen dvě, tak jsem obraz dotvořila já. To se týkalo více obrazů. S tím, jak se metoda triangl postupně rozbíhala a zapojovalo se do ní čím dál více lidí, mohla jsem dotváření obrázků postupně přenechávat ostatním. (To se týká první fáze metody triangl, ze které vznikají částečně kolektivní obrazy. Ze druhé fáze, která je vždy součástí semináře/workshopu Umění pro život vznikají obrazy plně kolektivní).
Píše se rok 2024 a já se až teď se dostávám k filosoficko-antropologickým textům pojednávajícím o čáře/linii. Jednoznačně potvrzují to, co jsem zařadila do svých arteterapeutických metod (pohlednice, dům, triangl) pouze na základě intuice a několikaleté arteterapeutické zkušenosti.
Čárou (bodem) všechno začíná. „Je zasazena do našeho vnímání jako zásadní a naprosto elementární schopnost rozeznávat hranice, respektive síť hranic všeho, co tvoří svět“. (Janata, 2014, str. 108-109). Jinými slovy, čára je vpádem do nerozlišené plochy. Umožňuje nám vidět věci v jejich oddělenosti a různosti. Každá čára je jedinečná nejen svým vyjádřením, ale i kontextem, ve kterém vzniká. Její průběžnost je časo-prostorovou dimenzí existenciální závažnosti. I když je zakotvena v naší tělesnosti a vede ji ruka, která je součástí širšího motorického aparátu, přichází zároveň jakoby z mimosmyslového světa, čímž nám umožňuje podílet se na pomyslném imago Dei.
Tim Ingold (2016) rozlišuje vlákna a stopy. Mezi vlákna řadí klubko vlny, přadeno příze, náhrdelník, rybářskou síť, šnůru na prádlo, houslovou strunu a mnoho dalšího. Pak také nervový systém složený z vláken a živé organismy, jejichž těla vlákna produkují – pavouk, bourec morušový. Ingold v této souvislosti zmiňuje historika umění a architektury Gottfrieda Sempera, který se domnívá, že kroucení, splétaní a uzlování nití patřilo k nejstarším lidským řemeslům od kterých se vše další odvíjí – stavby, textilie. A ještě před tím se proplétaly větve a klacky.
Podle Mehdi Naïmi (2012 in ed. Helene Burt) je čárání/scribling vrozenou predispozicí, evolučně údajně související s primáty, kteří při přípravě svého lože z větví dělají obdobné rytmické pohyby pažemi jako novorozenci. Kolem dvou let, někdy dříve se kojenci radují ze stopy, kterou dokáží zanechat na papíře. Zde se velkou zkratkou dostáváme k proměně vlákna ve stopu a naopak. Tim Ingold (2007/2016) popisuje historku, jak na lodi z Norska do Švédska pozoroval tři ženy sedící kolem kulatého stolu, ponořené do rozhovoru, při kterém jedna psala plnícím perem dopis, druhá pletla a třetí vyšívala. Pro Ingolda bylo zajímavé pozorovat podobnosti a rozdílnosti mezi psaním, pletením a vyšíváním.
Ingold zjistil, že psaní je velmi rozdílné od pletení a vyšívání. Nacházel v něm analogii se tkaním. V čínské kultuře s tancem. Děti v Číně se učí pojmenovávat a psát jednotlivé slabiky/znaky nejprve ve vzduchu pohybem paží a rukou a teprve, když to zvládnou, začnou psát na papír. Slova si pamatují jako gesta nikoliv jako obrázky.
Pletení a vyšívání jsou podle Ingolda v opozici. S malou nadsázkou by se dalo říci, že pletení vychází z jednoho bodu a vytváří plochu/povrch. Zatímco vyšívání danou plochu/povrch vyplňuje. Je to taková mozaika vytvořená z nití. (Metodu triangl skutečně někteří lidé vnímají jako předlohu pro vytvoření barevné mozaiky. Jiným se uleví, že si z čar mohou pro svůj finální výtvor vybrat jen některé. Každý přístup má něco do sebe a je třeba s ním citlivě pracovat, protože nic není špatně).
Alois Riegel (2007/2016 in Ingold) je přesvědčen, že pravěcí lidé dělali stopy na pevné povrchy dávno před tím, než znali tkaní a textilie. A že stopy nejsou výhradně lidskou doménou nebo jiných živých organismů. Vykytují se v celé přírodě. Např. prasklý led, puklá země, mrtvé dřevo, kůra starých stromů apod. Arno Stern (2005/2019) mluví o stopě (nazývá jí formulací) dokonce jako o volném vyvěrání z doby prožívání embrya.
Triangl pokračování…
Metoda triangl je založená na „archetypální“ křivce spojované s přírodou, feminitou. Rovná čára – přímka je údajně symbolem humanity, kultury a maskulinity. Také značí jistotu, autoritu, směr. Hegemonie rovné čáry je fenoménem modernity nikoliv kultury obecně, je přesvědčen Ingold. A „přímočarost“ považuje za fundamentálně arteficiální. (Rovná čára tvoří základ mojí ústřední metody dům a zkoumá, kromě jiného, poměr uvedených polarit).
Fenoménem postmodernity je podle Ingolda fragmentovaná čára, mohli bychom říct, zpřetrhané společenské předivo. Metoda triangl se symbolicky snaží jednotlivá vlákna na sebe opět navázat a následně vše propojit do soudržného a harmonického celku.
Původní obyvatelé Austrálie vnímali svou zemi a vztahy v ní jako síť vzájemně propletených čar. Aniž bych tušila, vypůjčila jsem si to zřejmě od nich.
S využitím literatury jsem se dotkla některých dalších zajímavých myšlenek, které se vážou k metodě triangl. Pro ty, kdo s ní pracují, je důležité vědět trochu více do hloubky, na jakých základech je metoda postavena, a že jejím výstupem musí být vždy částečně nebo plně kolektivní dílo, a tak musí být i reflektované.
Zdroje:
Helene Burt/Naïmi Mehdi, Art Therapy and Postmodernism, Creative Healing Through a Prism, Jessica Kingslez Publishers, 2012
Ingold Tim, Lines, Routledge Classics, 2016
Janata Michal, Ustavující průběžnost čar, Archa, 2014
Comentarios